Evropa rozdělena

Přesto, že většina zemí v Evropské unii, které měly možnost schválit Evropskou ústavu, ji schválila, francouzské a holandské zamítnutí ústavy v referendu znamená, že Evropa opět má vážné potíže.

Francouzské „non“ vyhrálo nejen vzhledem ke xenofobii vůči cizincům, ale převážně jako vítězství levice a její utopistické vize idealizovaného socialismu a naprostého odmítnutí vzdát se 35 hodinového pracovního týdne. Právě tito lidé tvrdili, že „neoliberální“ ústava vážně ohrožuje jejich právo pobírat státní podporou od narození do smrti. Mnoha Francouzů se také bálo, že by další integrační kroky poškodily vedoucí francouzskou roli v EU.

Hysterické tvrzení levice a neschopnost vlády přesvědčit lidi o důležitosti nezbytných ekonomických reforem vedly k tomu, že prostor pro kompromisní dialog se rychle vytratil.

Jak psal politolog Jiří Pehe, francouzské odmítnutí má vážné důsledky. Právě Francie iniciovala integraci Evropy, podporovala ustavení Maastrichtských kritérií a nyní předsedá Evropskému konventu. Při odmítnutí ústavy nejenže dala Francie facku všem, kteří ústavu schválili, ale zase ukázala, že její participace v jakémkoliv vážném politickém procesu tento proces dříve nebo později poškodí. Stačí si vzpomenout na Versailleskou smlouvu či na Mnichovskou dohodu.

Stejně jako ve Francii, i v Holandsku přispěla tamější xenofobie k odmítnutí ústavy. Důležitějším důvodem pro odmítnutí v Holandsku ale bylo chování vůdců EU. Dnes každý Holanďan dává 380 euro ročně na podporu EU. Není divu, že nedávné pohrdnutí Maastrichtskými kritérii ze strany Francie a Německa a zfalšování finančních údajů ze strany Řecka a Itálie Holandsko pobouřily.

Při debatě o ústavě v České republice, jako při každé debatě u nás, chybějí základní fakta. Prezident Klaus jako významný kritik ústavy celou dobu tvrdí, že vyslovuje pouze svůj osobní názor. Jako protiútok na Klause se premiér Paroubek nechal slyšet, že zakáže Klausovy cesty do ciziny, pokud pan prezident nebude tlumočit vládní proevropské stanovisko.

Místo toho by nám Klaus a další euroskeptikové měli vysvětlit, co máme my, malé země, dělat, kdyby se velikán vedle nás rozhodl opustit proces evropské integrace a obrátil se proti nám. Budeme se zas učit německy?

Co se týče nových členů v EU, mnohokrát máme pocit, že starší členové na nás svádějí své frustrace. Přestože jsme během pár let ukázali, že to „dovedeme,“ alespoň co se týče integrace a dosažení ekonomického růstu. Jak se zmínil László Csaba, profesor mezinárodních vztahů na Středoevropské univerzitě, „jedná se o svádění viny, nikoliv o pravdu. Pravda je totiž nepohodlná.“

Většina Evropanů ovšem dnes vnímá proces integrace jako problém. Na cestě k dosažení dohody jsme najednou zjistili, že v Evropě existuje silný proud frustrace a vedle něj plíživá xenofobie, které případnou dohodu znemožňují. To, co nás v Evropě spojuje, dnes není pozitivní vize, ale negativní obavy. Zjišťujeme, že debata o ústavě není vůbec o ústavě, ale že se přesunula na nemožnou otázku: jak se Evropa může držet všech dosavadních socialistických výhod, aniž by musela začít pracovat kapitalisticky. To, že se debata dostala do této polohy, je důsledkem jednání našich vůdců a tzv. „big business“, kteří dokázali, že jsou naprosto odtrženi od lidí, jimž slouží. A právě to tvoří propast, která rozděluje Evropu na začátku 21. století.

Martin Jan Stránský

Přítomnost, léto 2005

Publikováno:

Přítomnostléto 2005

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.