Vyrovnávání

“Přicházím z obvodního úřadu Prahy 1 a hledám pana Stránského!”, oznámila silná starší paní mé sekretářce a plácla legitimací na stůl. Sekretářka, vycvičená v  chránění šéfa před čelními byrokratickými útoky, přivřela nohou dveře do mé kanceláře, zatímco se s profesionálním úsměvem tázala na důvod tak důstojné návštěvy.   “Má přece narozeniny!” zněla odpověď. Zároveň ta paní hrábla do obrovského pytle, který si sundala ze zad  a – jako Santa Klaus –  vytáhla krásně zabalený dárek. V balíčku byly tři různé sáčky kávy, tři druhy sušenek, pět čokolád (včetně bonboniéry) a čokoládové mléko. Ani filtr do kávovaru nechyběl.

Volali jsme na Prahu 1. Zjistili jsme, že stejným způsobem gratuluje jubilantům od jejich 70. narozenin výše i Praha 3. A možná další města. Tento způsob blahopřání existoval již v době totalitního režimu a jak patrno, trvá dodnes. V prvním pražském obvodu se jedná ročně zhruba o dva tisíce lidí.  Reakce jubilantů jsou velmi pozitivní, hlavně v případě osamělých.  Celkový finanční náklad nám nesdělili, ale při výpočtu řekněme pouhých 250 Kč za uvedený balíček (nemluvme o personálu, času a cestování), vychází celkový náklad na  půl milionu Kč ročně.

Návštěva ve mně vyvolala smíšené pocity. Na jedné straně –  velká radost. Na druhé pochybnost – přece jen půl milionu korun ročně z daňových poplatků, částka, která za deset let vystoupí na 5 milionů korun, o úrocích nemluvě. Pomyslel jsem na Ameriku, kde by obdobná akce trvala pouhý týden s tím, že by ji ukončila žaloba důchodkyně, které se čokoládou údajně zalepily zuby, takže se takřka udusila. Každopádně, ať je to kdekoliv, každá akce vedená centrálně, má vždy různé dopady: dárek nakonec nebyl určen pro mě, ale pro mého strýce, dávno žijícího v jižní Francii.

Ten večer jsem sledoval na obrazovce, jak nejnovější oběť upoutaná do ministerského křesla rezortu zdravotnictví, předkládá občanům tvrzení, že za české koruny je možné mít zdravotnictví na úrovni západní Evropy. Bylo mi líto, že pan ministr těch pár českých korun nevěnoval tomu, aby si aspoň koupil nový oblek a  přišel ostříhaný a upravený, když teď reprezentuje celé zdravotnictví, včetně mě jako lékaře. Naštěstí, v následující reportáži o malé soukromé nemocnici v Čechách situaci bilancovala. Ta malá nemocnice i přes místní podmínky,  má chirurgii na světové špičkové úrovni a  tak se pravidelně zúčastňuje telekonferencí nejnovějších chirurgických technik z celého světa. Program je ale financován nikoliv českou korunou, o které pan ministr tak velmi mile mluvil, nýbrž západní Evropou. A tak se zas vynořily ony smíšené pocity.

Po večeři jsme vyrazili s Vaškem, mým zlatým retrieverem na procházku a pak do místního podniku. Jak bývá zvykem podniku, dostal pes mističku vody od číšníka ještě dřív, než jsem se já sám dočkal pozdravu, nemluvě o pivu. Během posezení se atmosféra postupně stala víc “večerní”.  Skupina štamgastů protestovala, že pes už leží v restauraci skoro hodinu, bez čerstvého vzduchu a vyvenčení. To, že právě oni kouřili a tím ten vzduch sami vylepšovali, jim zřejmě nevadilo. Zato, že jsem se s Vaškem na ulici vydal na jejich vkus příliš loudavě, jsem málem dostal facku. “Kdyby Češi jen trochu dbali na sebe tak, jako se starají o zvířata,”  povzdechl si americký kamarád, který mě ten večer doprovázel. Smíšené pocity se opět dostavily.

Jsme v období obrovského křížení. Oproti změnám, které mají a musejí přijít, stojí staré zvyky, maladaptivní způsoby chování a zkreslené myšlenky. Snaha něco komentovat či zlepšit, naráží na zakódované myšlení z minulosti. To tvrdí, že když se něco poznamená, nebo dokonce ostře kritizuje, rovná se to osobnímu útoku.  Proto ty neustálé přestřelky, jak v politice, tak v práci, obchodě, i doma. Deset let po revoluci jeden na druhého stále střílíme. Což udržuje míchání politických i společenských hodnot.  Nicméně, cesta dopředu často vede  nedefinovaným a záhadným způsobem.  Malé kroky, mnohokrát zcela nečekané, nás přibližují k budoucnosti, v níž vyrovnávání a oprava minulosti nakonec vymaže ony smíšené pocity a místo nich vznikne nové porovnání, nejen směrem dolů, ale taky rovně a dokonce nahoru.

 

Martin Jan Stránský

Publikováno:

Přítomnostbřezen 2000

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.