Tři otázky Martina Jana Stránského

Ze svého okna se Martin Jan Stránský dívá na Národní třídu. V Praze se tomu stejně jako v New Yorku, kde do svých třiatřiceti let žil, říká „dobrá adresa“. Když se v Praze ještě za Rakouska řeklo Stránský (zvláště v Brně), každý věděl. MUDr. Martin Jan Stránský pochází z rodiny, kde slovo „národní“ neznamenalo ještě „nacionální“, ale spíše ono „vlastenecké“. 

Ta Národní bývala kdysi třídou, po níž korzovali čeští vlastenci. Tak jako jeho předci – otec Jan, před ním dědeček Jaroslav, i pradědeček Adolf Stránský. 

Lékař, nakladatel a hudebník Martin Jan Stránský (*1956) působí lehce nonšalantním dojmem a v očích mu hrají klukovské ohníčky. Spokojený zlatý retriever Karel, jenž trůní v předsálí, se na Národní třídě 11, kde sídlí kancelář jeho pána (a hned vedle má svou soukromou kliniku), nenechává návštěvou příliš vyrušovat. 

Když zazvoní telefon, a kdosi potřebuje ověřit, zda bere správně své léky, MSJ, jak s oblibou zkracuje do akronymů své jméno, se s trochu provinilým úsměvem a omluvou zvedá. „Ano, oba balíčky,“ přisvědčuje pacientovi do telefonu.

Mezi předky na dobré adrese

Na stěnách jeho kanceláře je to jako v „mauzoleu“, jak s humorem podotýká. V krásném okrouhlém rámečku se na nás dívá dědeček Jaroslav Stránský, jehož poněkud melancholický výraz mne nepřestává sledovat. Jako vejce vejci. Dědeček jakoby z oka vypadl muži sedícímu naproti mně.

Fotografií je tu více – nechybí ani jeho otec Jan Stránský na oslavě narozenin s vnučkou Masaryka, a samozřejmě prezidenta Václava Havla. Pradědeček Adolf na krásném obrazu od Maxe Švabinského trůní hned vedle psacího stolu, na němž stojí kalamář, kde se kříží dva praporky: americký a český. 

Stránští bývali podnikatelé, advokáti, politici a muži velkého odhodlání. Rodina Martina Jana Stránského, jehož pradědeček založil v Brně roku 1893 slavný liberální deník Lidové noviny, si později utvořil redakci i v Praze. A koupila i další podniky. Rodina vlastnila celkem sedmnáct titulů, mezi nimiž nechyběly ani Literární noviny nebo Přítomnost. Rodina koupila v roce 1928 nakladatelství Františka Borového a v polovině třicátých let i Topičovo nakladatelství. Na štítu domu, kde sedíme, je dosud vidět krásné secesní: TOPIČ. Na obou žerdích vlají české prapory.

Nepotkávám MJS poprvé, on tu ostatně žije svých (brzy) pětadvacet let. MUDr. Martin Jan Stránský, MD, FACP se narodil v New Yorku, kde také vystudoval. Za studií si přivydělával v hudebním baru, sám ostatně aktivně hraje. Nyní jsou jeho vášní (po klávesách) skotské dudy. „Každý správný Čech na něco hraje,“ poznamenává sebeironicky.

Být první na místě

Která z těch jeho profesí je mu vlastně nejbližší? Těžko říct… Rozhodně není broukem Pytlíkem, který dělá „práce všeho druhu“ nebo „od všeho něco“. Zdá se mi přesto, že je to především ta lékařská profese, kde u něj lze najít nejvíce vážnosti. Když spolu mluvíme, nemá na sobě sice právě bílý plášť, ale když je na klinice, samozřejmě nechodí jen tak v košili. „Mám bílý plášť a kravatu,“ říká pevným hlasem, „jinak by to nepůsobilo seriózně”. 

Kliniku založil v roce 1993 společně s Martinem Bojarem, a byla to první klinika tohoto typu v České republice. Nyní se pyšní dvaceti pěti lékaři, kteří jsou špičkami ve svém oboru (primář, děkan a přednosta), a pro fakultní nemocnice nabízejí „pracoviště pro vzornější péči“.

Protože tu byl jako „první Američan“ s takovým vzděláním („Byl jsem tu chvíli takovým exotem!“), jeho služby vyhledávaly vždy špičky svých oborů – diplomaté, politici, snad i herci… MJS poznamenává, že byl lékařským poradcem „od prezidentů dolů“. Neptal jsem se na detaily. Jisté je, že dobrá rada od lékaře je vždy nad zlato. A jistě si ji zaslouží každý prezident (naposledy Václav Klaus, který se dlouho nemohl rozhodnout, zda podepíše Lisabonskou smlouvu). Obávám se, že právě on tuto radu příliš neocenil…

Doktor Stránský se ale brání, že by byl lékařem pouze pro VIP: „Jsme stoprocentně česká klinika pro české pacienty.“ Úkony jsou kryté pojišťovnou, platí se pouze konzultace. „A kdo by si nechtěl zaplatit ty čtyři stovky, když to proběhne lépe, rychleji a ve větším komfortu?“ ptá se nahlas. „Budete čekat čtyři minuty a za dalších deset jste hotovi,“ upřesňuje. Jeho schopnost nenuceně vypíchnout své kvality je stále na místní poměry obdivuhodná. 

Půvab ale spočívá v momentu, kdy se vám tuto informaci nesnaží vtlouct do hlavy za každou cenu. MUDr. MJS zkrátka zná svoji cenu. A nejen tu odbornou lékařskou. Rád ji předává dál – ať už v rámci letní školy pro zahraniční studenty nebo při výměně studentů mezi Českou republikou a Amerikou.

Nikdy jsem nelitoval!

Jaké otázky si ale nejčastěji dnes klade? V Přítomnosti položil tři soutěžní otázky: 1. Co přichází dvacet tři let po „Listopadu“? 2. Žijeme v nejlepší z možných Českých republik? 3. Co bude znamenat být Čechem? Na odměnu vyčlenil celkem sto tisíc korun a čtenáři mají rozhodnout, kdo získá nejvíce z této částky. Není to psaní ryze studentské (i když tu třetí získala překvapivě sedmnáctiletá studentka – ovšem již její příjmení Šotolová napovídá, odkud vanou větry).

Je zřejmé, že podobné otázky, které položil autorům, si klade i sám. Kdysi o tom napsal také knihu s provokativním názvem Češi nechtějí demokracii, což bylo shrnutí autorských textů z časopisu Přítomnost z druhé poloviny devadesátých let. Jistá míra provokativnosti a dobré otázky činily z Přítomnosti vždy vyhledávaný časopis. „Stoupá nám čtenost, máme nyní šest tisíc unikátních čtenářů měsíčně,“ říká. 

Jistě na tom má podíl i rozhodnutí postavit v rámci soutěže hodnocení na názorech čtenářů. Každý autor jistě řekl svým přátelům na „sociálních sítích“…

On sám přišel v zimě 1990, kdy ještě „stihl cinkání klíči“ a zažil i svých „patnáct minut slávy“, kdy tlumočil na balkóně Melantrichu tehdejšímu vůdci občanské opozice a čerstvému prezidentu Václavu Havlovi. „Byl jsem tlumočníkem pro 400 tisíc lidí, vedle mne Havel a Martina Navrátilová a přede mnou 300 mikrofonů,“ vzpomíná. „Lidé cinkali, brečeli a já jsem si říkal: ,To je fantastický, taky chci bejt!’“

Když přišla do Ameriky zpráva, co se v Československu děje, otec Jan se na něj podíval a řekl: „Letíš!“ Dostali totiž zároveň velmi konkrétní nabídku od Jiřího Rumla, tehdejšího šéfredaktora Lidových novin, který si sliboval od starého pána převzetí podniku. Jan Stránský, který podobně jako Tigrid pracoval pro americké rozvědné služby (v oddělení na analýzu komunistické propagandy), věděl, do čeho svého syna posílá. „Nikdy jsem toho pak nelitoval,“ říká.

Na můj pochybovačný výraz ale reaguje slovy: „Neříkám, že jsem neměl příšerné chvíle, poměry mne v mnohém negativně překvapily…“ Nejvíce na něho dolehlo, jak se k sobě chovají lidé. „Absolutní morální zkorumpovanost komunistů… a morální prohnilost společnosti,“ doplňuje. Protože má ale pocit, že to není nic nového, pozvedne obočí a říká: „My si to nemusíme říkat…“ Restituce, jež vrátily rodině Stránských majetek, nebyly pro MJS vůbec žádnou procházkou růžovým sadem. „Házeli nám všude klacky pod nohy. Někteří by nejraději viděli místo knihkupectví třeba McDonald´s, bylo jim to jedno,“ líčí situaci té doby. Soudní tahanice, schválnosti a hulvátství.

Tam, kde by očekával poděkování, se mu dostalo závisti. „Vzápětí poté, co jsme vyhráli třetí kolo sporu o dům, kde sídlil Československý spisovatel, najali si sbíječky a firmu, která rozbila celé schodiště v Topičově salónu. Ukradli veškerý kov a všechno to naskládali v přízemí na chodník…. Chytili jsme je na poslední chvíli. Úplně obyčejní zloději. Morálně zdevastovaní chudáci,“ opakuje se smutkem v hlase. 

Podobně to bylo s Lidovými novinami, které nějaký čas sídlily a měly dokonce literární přílohu s názvem Národní 11. „Lidové noviny se sem přestěhovaly, ty jsem doslova zachránil, byly tehdy v Opletalově ulici… Dal jsem jim nájemní smlouvu za symbolickou cenu, slíbili mi pomoc. Jediné, čeho se mi ale dostalo, byly sloupky od Jiřího Hanáka, který zpochybňoval rozhodnutí české justice – přičemž tady šlo o jasnou věc, o restituci rodinného majetku!“ 

Deník Lidové noviny, které si tak dlouho zakládal na svém vlastenectví, získal nakonec švýcarský koncern Ringier, doktor Stránský se je pokoušel ještě nějakou chvíli získat – společně s překladatelem Michaelem Žantovským. „Dali jsme nabídku o pár set tisíc nižší, než která přišla od Ringiera, ale tehdy to bylo všechno zpolitizované… Mnohý z novinářů si myslel, že je nejlepší,“ soudí Stránský, „ale psali hlavně pro sebe, nikoli pro čtenáře.“

Dějiny v kruzích

Stav novinářské práce a snaha navázat na rodinné tradice ho přivedly k myšlence vrátit váhu odkazu Ferdinanda Peroutky oživením jeho slavného titulu Přítomnost. Prvním šéfredaktorem byl básník Miroslav Holub. Zajímavé rovněž je, že některé příběhy, které si můžeme přečíst v těch starých číslech – na internetové stránce zveřejnil MJS kompletní digitalizovaný archiv od roku 1924 – jako kdyby se staly včera.

Z rozhodnutí současného vydavatele je zjevné, že má v paměti své předky téměř v každém okamžiku, nikdy nepřemýšlel o tom, že by majetek svých předků prodal. „Majetek je obrovské historické a kulturní bohatství,“ dodává jednoznačně. Obnovil i slavný Topičův salón. Když se ptám na jeho otce, vysvětluje, že už se nemohl vrátit. „Byl tu dvakrát třikrát, už byl nemocný… ale přijel, aby viděl, že kruh se uzavřel. Utekl ještě, když byl hodně mladý a polovinu života strávil v exilu, kde bojoval za to, aby se poměry vrátily.

Jaké jsou ale ty dnešní poměry? Intelektuálně to sice není kdovíco, ale podle MJS na tom zdaleka nejsme tak špatně. „Když se podívám na české dějiny, povahu a situaci, řekl bych, že jsem dokonce spokojený,“ říká. „My v sobě nemáme zakódovanou demokracii, musíme se ji prostě naučit žít  – navzdory jistým ekonomickým faktorům, a proto si myslím, že je důležité, aby to lidé zažili – a možná proto si zvolili například Andreje Babiše…“ 

MJS ví, že pokud lidé sami něco nezkusí, budou jim jiní vládnout – on sám je zastupitelem na Praze 1, kam byl zvolen s velkým počtem preferenčních hlasů ještě za Věci veřejné. Po skandálech ve vedení strany z tohoto hnutí vystoupil.

Zda jsme po dvaceti pěti letech té demokracie v první polovině padesátky, jak mnozí věštili a dosud věští, ukáže čas. MUDr. Martin Jan Stránský je v tomto ohledu spíše pragmatik, realista, a kloní se k názoru, že to přesně ještě dalších dvacet pět let bude trvat. 

Zda on sám bude kandidovat, aby splnil jeden z posledních úkolů, jimiž prosluli jeho předci – tedy být v politice, ukážou jistě některé z blížících se voleb. „Zatím nejsem zcela rozhodnut, i když nabídky jsem již dostal,“ usmívá se potutelně majitel jedné z těch nejlepších adres v Praze. Ne, MJS není pouze Američanem v Praze, jeho češství má hluboké kořeny.

Lékař, nakladatel, hudebník… a možná příští politik MUDr. Martin Jan Stránský.