Spálené topinky

19. ledna slavili ve Spojených státech svátek Martina Luthera Kinga. I když se v tento den ne-ohrožený bojovník za práva černochů a menšin narodil, většina lidí vzpomíná na jeho předčasnou smrt. Svátek byl oficiálně schválen teprve před deseti lety a s každým rokem, zdá se, roste jeho význam.

Evropanům se může zdát, že svátky jako Den nezávislosti nebo výročí narození prvního prezidenta George Washingtona jsou pro Američany mnohem důležitější. V určitém smyslu ano – v tyto dny lidé rádi veřejně slaví. Naproti tomu Kingův svátek nikdy neprobíhal za všeobecného veselí, naopak – postupně se stal dnem, kdy se Amerika obrací do sebe, k hlubším zdrojům své identity. Nejenže se ve sdělovacích prostředcích vzpomíná na život ctihodného pana Kinga, ale zároveň se objevují analýzy o životních podmínkách téměř všech národností a menšin, které se taví v kotlíku americké společnosti.

Američané si velice zakládají na svém nejrozličnějším etnickém původu. Svátek jim nabízí možnost tyto prameny opět prozkoumat. I když se svátek chápe jako pozitivní akt, stojí tu dějiny a zkušenosti, které nelze odestát. Zkušenosti lidí a členů jedné skupiny se členy skupiny druhé. Pod povrchem veřejných diskusí a projevů je stále cítit tiché napětí. Přinejmenším. Kingův svátek je dnem, při kterém si každý bílý Američan uvědomí, že dostal volno, aby uctil paměť svého černého spoluobčana. Nabízí se srovnání. Jak by se asi cítili Češi, kdyby měli slavit svátek k uctění památky romského vůdce, který obětoval život boji za lidská práva?

Svátek Martina Luthera Kinga je tedy netradiční svátek. Je to den věnovaný vzpomínkám, úvahám, smutku a usmíření. Sledoval jsem televizní pořad, v němž se moderátor ptal skupiny sedmdesátiletých bělochů, proč v roce 1962 týrali černé školáky v jižním státu Alabama. Pár minut na to se tito černí školáci, dnes elegantně oblečení padesátníci, dostavili na pódium. Bílí zírali na černé, černí se upřeně dívali na bílé. Bylo úplné ticho. Moderátor se zeptal: „A nechce někdo z vás něco říci?“ Bílí pohlédli jeden na druhého, pak na černé. Jeden bílý muž začal potichu plakat. Jedné černé paní tekly slzy po tváři. Pán vstal, přešel k paní a se slzami v očích se jí zeptal: „Je vůbec možné, abyste mi odpustila?“ Kývla hlavou, zatímco jí padaly slzy do klína na sepnuté ruce. Celá skupina bílých se pak zvedla, přešla k černým a všichni se začali mlčky objímat. Moderátor neřekl ani slovo. Později, když si sedli k jednomu stolu, shodli se na tom, že ten den byl nejdůležitějším dnem jejich života.

Dva dny na to kandidoval Václav Havel na prezidenta České republiky. Byl zvolen v druhém kole, teprve po největší možné ostudě, o jeden hlas. Proti němu kandidovali dva muži – jeden komunista, druhý předseda republikánské strany, který v té době seděl ve vazbě. Tento kandidát na prezidenta, který fyzicky napadl ženu, který veřejně vyhlásil lítost nad tím, že během druhé světové války nezemřelo více Němců, který vede politickou stranu, jež se zmiňuje o Romech jako o „spálených topinkách“, tento člověk obdržel 23 hlasů našich poslanců a senátorů.

Není to smutné, že je nám myšlenka českého svátku, který by nám připomínal práva našich romských spoluobčanů a jiných menšin, vzdálenější, než fakt, že někteří naši zákonodárci volili na prezidenta rasistu z pankrácké vazební věznice?

Publikováno:

Přítomnostúnor 1998

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.