Do nového roku

Posledních deset let přineslo pro Českou republiku mnoho úspěchů, mezi které patří založení demokratických institucí, svobodné volby, hladké rozdělení republiky, přistěhování Rádia Svobodná Evropa a ze všeho nejvíce členství v NATO a svoboda. Nicméně naše země zůstává převážně postkomunistickou, nikoliv demokratickou  zemí.

Za prvé, ekonomická transformace byla pouhou karikaturou kapitalismu v tom smyslu, že vláda zabránila přílivu dostatečného množství západních investic (a s nimi spojenému know-how) do klíčových oblastí bankovnictví, energetiky a telekomunikací. Krátkozraký důraz vlády na rozhodující slovo ekonomiky šel ruku v ruce s absolutním zanedbáním občanského sektoru, společenských hodnot a právního systému.  Bez takovýchto záruk zůstala nově získaná svoboda tisku a projevu impotentní a byla nahrazena alibistickým chováním, jež se stalo všeobecně platným.

Za druhé je třeba zdůraznit to, co se před deseti lety nedělo: buď revoluce, je nebo není. V Československu pouze došlo k výměně stráží, při níž si hlavní aktéři zaměnili role s těmi v zákulisí jeviště.

Za třetí, opuštění komunistických zlozvyků přímo souvisí s věrností systému a společnosti. V Polsku komunismus byl od roku 1980 podkopáván Solidaritou, v Maďarsku byly zavedeny kapitalistické myšlenky o deset let dříve. Dá se říci, že v roce 1989 byli Češi ,,spolehlivějšími“ komunisty než Poláci či  Maďaři, kteří už ,,překročili“ startovní čáru. Navíc zde působí vliv Bílé hory, postavení ve středu Evropy a léta  1938 a 1968 – toto vše podpořilo sklon k adaptaci bez jakéhokoliv odporu. Český občan má tedy v otázce porozumění demokracii blíž k občanu na Východě než na Západě.

Za čtvrté, čeští politici se dodnes soustřeďují na politické spory a udržení moci, místo aby upřednostnili princip dohody nutný k získání občanské důvěry. Klausovy pokusy o změny v ústavě a volebním zákoně jsou právě těmi příklady, kdy se ,,peče“ podvod uvnitř stranického sekretariátu.

Za pomoci loutkové vlády v roli rukojmí se pak tento podvod dostane před poslance bez jakékoliv diskuse s občanem! Recentralizace moci musí být dodržena za každou cenu – buď prostřednictvím opoziční smlouvy, nebo ,,široké koalice“, při které může každý skočit do jedné a téže postele. V případě, kdy se občanovi něco nelíbí a protestuje, je mu arogantně sděleno, ať drží hubu, nebo ať navrhne vlastní řešení.  Dnešní otevřeně vulgární postoj Václava Klause a Miloše Zemana ke stále četnějším protestům občanů se vůbec neliší od reakcí aparátčíků na vznik Charty 77 před více než dvaceti lety.

Naštěstí začíná občan reagovat. Volba nezávislého kandidáta Václava Fischera do Senátu na jedné straně a rostoucí počet příznivců komunistické strany na straně druhé to dokazují. Založení občanské iniciativy Impuls 99 a výzva Děkujeme, odejděte! potvrzují, že touha po skutečných změnách roste.

Jak tedy vypadá cesta do budoucnosti? Ze všeho nejvíce prostřednictvím cíleně zaměřeného vyrovnávání s komunistickou minulostí a přiznání, že tato minulost způsobila více škod, než všechno před ní i po ní. Klíč k řešení se nachází nikoli v trestní, ale v usmiřující justici, jež by konečně upřesnila mantinely, v nichž  bude společnost žít. Je třeba znovuotevřít rány, aby se začaly hojit. Cosi jako  Komise pro pravdu a usmíření v Jihoafrické republice.

Hlavním politickým cílem se musí stát rychlá integrace do euroatlantických struktur (a  nejen  do Evropské unie), ale i do evropského systému a jeho společenských a morálních hodnot. Tomu rovněž pomůže posílení role církví, přičemž si stačí všimnout, že na světě neexistuje demokracie v silně ateistické zemi. Nejde ani tak o víru v Boha, ale o samotný princip víry. Z toho důvodu by neškodilo nadále zdůrazňovat  to, co se podařilo. Totiž  že  národ, který žil pro to, aby se něco zbouralo, se nyní také musí naučit  stavět. Což by všechno posílilo kořeny národní identity, dosud viditelné pouze v okamžicích, když hokejisté vyhrají olympiádu.

V projevu z 28. října prezident Václav Havel tvrdil, že se Česká republika nachází v dosud nejdůležitějším bodě rozhodování. Věřím, že mimořádný český smysl pro nepropásnutí možnosti zvolit výhodnější postup se opět potvrdí. Lepší možnost nikdy neexistovala a také nenastane.

 

Martin Jan Stránský

Publikováno:

Přítomnostleden 2000

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.