Češi svou minulost nezmění, ale zítřek mají ve svých rukou

Přání

Jak bývá zvykem, lidé sepisují různá přání pro nastupující rok. Letos, na rozdíl od jiných let, soustřeďuji všechna svá přání do jednoho. Není malé.
Doufám, že rok 2004 bude rokem, ve kterém česká politická scéna (jak politici, tak i občané) konečně začne trochu vyzrávat. Zatím tomu brání dva vážné handicapy. Prvním je minulost. Počínaje Bílou horou byl český národ předmětem systematického kolísání mezi různými náboženskými proudy a vnějšími politickými tlaky. Od Habsburků přes nacisty a komunisty, od katolicismu k husitství – českému lidu nebylo nikdy dopřáno získat dostatek „volného času“, aby si mohl vytvořit pevnou národní identitu. Navíc pokaždé, když se o to pokusil, byl nakonec zrazen národy i ideály, ve které nejvíce věřil.
Takový vývoj znamenal, že český národ byl nucen odvrátit se od vlastních politických či vojenských řešení a místo toho se naučil řešit věci psychologicky. A to představuje ten druhý handicap. Psychologická řešení tvořená ve stresu jsou skoro vždy maladaptivní. Nemožnost hlásit se k národnímu státu vedla k tomu, že se Češi sobě odcizili a opustili hodnoty s tím spojené: pravdu, důvěru a víru. Pravda se měnila, důvěra byla zrazena a víra se trestala. Padesát let pod vládou komunistické strany zapečetilo veškeré zlozvyky. Heslo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu,“ platí pro mnoha našich občanů a politiků dodnes. Takové společenské mravy znamenají, že i přesto, že jsou u nás demokratické instituce, tyto instituce i lid zůstávají dysfunkční do té míry, že stále brzdí vývoj společnosti k lepším hodnotám.
Podhoubí takového občanského chování souvisí s tím, že i přestože vystupujeme navenek jako otevřený, komunikativní a schopný lid (zvlášť na cizince děláme mnohokrát dobrý dojem), ve skutečnosti jsme víc, než je zdrávo, frustrovaní, nespokojení a nejistí. To znamená, že pokud komunikujeme, preferujeme komunikaci, kterou můžeme kontrolovat. Volíme osoby, které s námi komunikuji tak, jak si přejeme – tedy ty, kteří posílí naši sebedůvěru. Nalezení skutečné pravdy a vyrovnávání se s minulostí – dva nezbytné kroky k ozdravění národa – tak zůstávají stále naprosto opominuté. To vysvětluje, proč pouze občané České republiky dovolují, aby tu existovala komunistická strana která – jako jediná v Evropě – se nejen nezřekla své krvavé minulosti, ale která se k ní stále hlásí. Dnes je tato strana na druhém místě ve volebních preferencích.
Rok 2004 a s ním vstup to EU nabízí možnost tento děj podstatně ovlivnit. Opět, jako v minulosti, se staneme členy nadnárodního státu. Habsburská Vídeň se pro nás jakoby znovuzrodí a přemístí se do Bruselu. Pro nás je to návrat do nejen přijatelnější politické polohy, hlavně psychicky. Opět máme vzdáleného vladaře, který nás víceméně nechá hrát si na vlastním písečku, a na kterého můžeme nadávat u piva. Jenže na rozdíl od Habsburků, naše členství v EU bude spojené s větší a ne s menší zkušeností s demokracií a aplikací jejích principů, ať se to líbí panu Klausovi či ne. A ještě něco: na jevišti evropské politiky se naši komunisté ukáží jako Andersenův císař, zcela nazí.
A to je přesně to, co český národ potřebuje. Čímž se splní nejen moje přání, ale tuším, že i spousta přání našich spoluobčanů.

Publikováno:

MF Dnes31.12.2003
Přítomnostzima 2004

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.