Obnova a regenerace

„Wagner zachránil Klausovu vládu,“ křičely deníky jedenáctého června a informovaly, že hlasování o důvěře vlády (první případ v našich polistopadových dějinách) rozhodl pouze jediný poslanec Jozef Wagner. Tato událost ale odkrývá jednu z hlavních příčin, proč vlastně vláda přežila: má proti sobě neschopnou opozici.

Naše současná politická i ekonomická situace nabízí opozici široký prostor k předkládání alternativ. Přesto se její návrhy nadále vyznačují značnou nepromyšleností a navíc jim chybí to základní: nejsou vedeny v duchu spolupráce, ale konfrontace.  Pokud má ovšem opozice dospět k určité úrovni politické kultury, musí se odhodlat k důležitému kroku: vyměnit předsedu strany.

Předseda Miloš Zeman přinesl na jedné straně sociálním demokratům podstatné volební zisky, na straně druhé jeho kritické výroky, byť mnohdy míří správným směrem, nemají nikdy daleko k nevkusu, a tento nevkus pak ovládá celkový tón opoziční politiky a ovlivňuje vnímání sociálních demokratů veřejností. Navíc, Zeman dusí růst osobností uvnitř ČSSD. Jeho neochota uznat princip, že různost názorů ve straně přispívá k její pružnosti, se mu vymstila hezkou ironií: byl to právě poslanec Wagner, Zemanem vypuzený pro odlišné názory, kdo rozhodl hlasování.

Proti Zemanovi stojí stranický vůdce s podobnými metodami – premiér Václav Klaus. Je pravdou, že pod Klausovým vedením se Česká republika ocitla v tempu transformace na prvním místě mezi postkomunistickými zeměmi. Dnes ale víme, že tato transformace se odehrála podle pravidel diktovaných studentíkem, který pokud není pod neustálým dozorem a občas nedostane výprask, tak se dopustí všeho možného.

Politické kyvadlo se zhouplo, a panu premiérovi a jeho vládě dnes věří sotva čtvrtina občanů. Získání důvěry silou jednoho hlasu pro koalici znamená, že zdravotní stav poslanců se stal pro případ nového hlasování stejně důležitý jako samotný vládní program.  Mezinárodní odborníci se dívají na nynější vládní návrhy různě.  Nouzové škrty ve státním rozpočtu hodnotí pozitivně, zatímco další návrhy k zlepšení ekonomické situace (například novelu zákona o investičních společnostech) považují nadále za bezzubé.

Vláda skutečně nemá o problémy nouzi. Sotva že přesedl ministr Pilip na horkém kolotoči ministerských křesel a hned zjistil, že státu došly peníze na mzdy státních zaměstnanců. Josef Lux se zatím soustřeďuje na velkolepé představování svých myšlenek, nikoli však uvnitř koalice, jak by se slušelo, ale mediálně. Tento politický chameleón výrazně oslabuje jednotné vystupování vlády. A jsme opět u premiéra Klause, který i přes určité veřejné omluvy a občasné uznání chyby nemění způsob chování – zvlášť k cizím subjektům a novinářům – a dává přednost vlastním teoriím před fakty.

Kudy tedy povede naše cesta? Nejlépe přes překonání určitých obav, které vycházejí nejen z naší nedávné minulosti, ale jsou zakořeněny i v národní povaze. Řešení můžeme hledat nejen v dějinách, ale i ve vlastní zkušenosti. Máme zkušenost s tím, že žádná vláda nikdy nesplnila všechno. Takový je základní princip vládnutí v demokratických zemích: každá vláda počítá s tím, že ji v budoucnu vystřídá jiná. I přes své obrovské zásluhy o národ prohrál Winston Churchill poválečné volby. Jeho čas přišel a odešel.

Politolog Jiří Pehe se nedávno vyjádřil k věci takto: „Schopnost demokratických systémů přežívat, obnovovat se a generovat legitimitu je založena na proměnách vlád. Odstoupení vlády, která se pro další společenský vývoj stane brzdou, je ozdravným demokratickým procesem. Možnost, že padne vláda, která by pro vývoj společnosti mohla být ještě přínosem, je menším zlem, nežli tolerovat vládu, která je pro společnost kontraproduktivní.“ Doposud jsme jedinou postkomunistickou zemí, která je od roku 1992 vedena stejnými lidmi. Právě dnes, kdy nadále převládá doktrinářství nad dohodou, osobní spory a ambice nad dialogem, nastal čas, abychom se vydali cestou těchto změn.

Martin Jan Stránský

Publikováno:

Přítomnostčervenec 1997

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.