Naše nedostatky, naše řešení

Blížící se volby otevírají prostor k diskusi. Tím spíše překvapuje, jak málo se dosud mluví o tom, co z minulých volebních slibů zůstalo nesplněno, co se nepovedlo. Zkrátka o tom, co se zřejmě bude dít poté, když ti, co slibovali, opět  zvítězí. Okamžikem voleb nejspíše i tato skromná diskuse ustane. Ani autoři tohoto „předvolebního“ čísla NP si tyto otázky nekladou. Z toho soudím, že naše demokracie – politici i voliči, novináři i analytici – dosud teprve dospívá. Na druhé straně jsme už docela světoví bohorovnosti, s níž přehlížíme vážné globální změny, v stále pevnějším přesvědčení, že politici nestojí za nic a že i naše občanská účast v politice je k ničemu, protože my přece nic nevyřešíme. Světového standardu v lhostejnosti jsme již dosáhli.

Většina z nás patrně soudí, že nedávná revoluce byla tou hlavní změnou v jejich životě. A dopadlo to přece dobře, takže co vlastně chtít? Navíc se zdá, že máme štěstí i v tom, jak se vyvíjí a dozrává náš politický systém: ocitli jsme se totiž v jakési „mezerce dějin“, ve které nás nic a nikdo akutně neohrožuje, takže vítězové voleb budou mít nejspíše celé další volební období na to, aby prosadili své programy. Ale jaké?

Václav Mezřický naznačuje, že hlavní, i když dosud skrytý problém vlády, je v komunikaci s veřejností. Taková komunikace vyžaduje pojmenovat to, co má tvořit jádro vládních programů, naši konkrétní, nejbližší budoucnost. Kolik bude důchodců v roce 2000, kdo se o ně bude starat a kolik to bude stát? Kdy si občan bude moci půjčit na byt či dům a kdy se vyřeší současná bytová krize? Co vláda hodlá dělat se současnou krizí ve zdravotnictví? Jak bude vypadat školství za pět let? Konkrétní odpovědi na tyto otázky stále chybějí.

Lze jistě namítnout, že vláda neměla na všechno čas. Přednost muselo dostat rozdělení státu, transformace ekonomiky, přihláška do EU, vstup do NATO. Pan premiér také ukázal, že dokáže řadit priority přesvědčivě jak pro vnější svět, tak i pro voliče. I srovnání se sousedy uklidňuje – vyznívá totiž pro nás dobře. Může se tedy zdát, že pro voliče, nám blízké a „státotvorné“, není otázka korektur či změn na pořadu dne.

Když nebudou tlačit na změnu voliči, máme na nedostatky upozorňovat my? Ano, musíme. Evropa má pětačtyřicet let náskok. Zejména právě otevřená a konstruktivní debata o našich nedostatcích pomůže tento náskok zmenšovat. A pak. Takové debaty jsou palivem demokratického procesu. Poukazujeme-li na naše dnešní nedostatky neznamená, že jsme horší než jiní, ale že máme smysl pro realitu, že dokážeme vidět, jací opravdu jsme, v jaké stavu je naše společnost. Nesmíme se stát, jak píše v tomto čísle Čeněk Adamec – „nemyslícím organismem“. Naše dnešní účast ve volbách, ale i naše zítřejší otázky a poukazy na nedostatky, to je to, co naši svobodu potvrdí a naši demokracii upevní.

Martin Jan Stránský

Publikováno:

Přítomnostkvěten 1996

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.