Hulvátství v politice

Současná společensko-politická situace vyvolává  určité obavy. Potvrzují je nejčerstvější průzkumy veřejného mínění: řada z nás je nespokojena s poměry do té míry, že téměř 25 procent  touží po návratu totalitního systému.

Přímý výraz této nespokojenosti jsem zaznamenal při nedávné jízdě tramvají. “No to tedy je moc!” vykřikl starší pán vedle mě, přičemž ostře ťukal ukazovákem do novin. Jak se ukázalo,  rozčílil ho článek, v němž se  redaktor  ptal premiéra Zemana, zda-li poté, co falešně obvinil exministra Zielence z korupce, neuvažuje o vlastní rezignaci. Premiérova odpověď  doslova zněla: “Pane redaktore, to nechte na mně.  Až vy budete ministerským předsedou, což se bohdá nikdy nestane, bude vaše svaté právo rozhodovat jako ministerský předseda.  Zatím tak nerozhodujete.”

Ostatně Miloš Zeman se svými výroky proslavil už mnohokrát. “Jsem člověk, který na svých výrocích trvá,” prohlásil poté, co soud loni v červnu opět rozhodl, že se má omluvit.   Od roku 1993 jde už o třetí případ. Ani jeden z těchto soudních příkazů Zeman dosud nerespektoval. Premiérovo chování není proslulé jen doma. Stačí se zeptat  českých velvyslanců  či jiných našich diplomatů nebo úředníků sloužících této zemi v cizině. Málokdo dokáže zachovat pokerovou tvář.

Definice slova hulvátství zní: vyjádření hrubým, sprostým, urážejícím způsobem. Lze konstatovat, že osoba, jejíž výroky jsou soudem opakovaně označované za nepravdivé, urážlivé a tudíž vyžadující omluvu, má při nejmenším sklon k  hulvátství.  Když tou odsouzenou osobou  je premiér České republiky, není na čase se konečně  pozastavit nad tím, kam až situace se dostala? Stačí  jen rozhořčeně ťukat do novin? Miloš Zeman, jehož platíme ze svých daní, jako předseda vlády této země nedovede omezit svůj sklon k  hulvátským projevům.  Navíc nerespektuje soudní rozhodnutí  která mu nařizují, aby se za vlastní výroky omluvil, i když  sám občanům tvrdí, že soudy se mají respektovat. Tohle by přece mělo stačit členům jeho strany – pokud si váží sami sebe –  aby ho přinutili k okamžitém odstoupení z funkce.  Pokud tak nečiní, je čas, aby se s touto žádostí obrátili sami občané na vládu a parlament. Ostatně víc než 200 tisíc lidí tak už prostřednictvím výzvy “Děkujeme, odejděte” učinilo.

Naše budoucnost závisí jak na formálních aspektech transformace,  jako jsou nové zákony, tak na neformálních, jako je společenské chování a morálka.  Problémem České republiky je, že neformální transformace tady nedrží krok s formální.  Proto – na rozdíl od jiných zemí –  není divu,  že se u nás občanská kritika zformovaná  v celostátních hnutích jako jsou IMPULS 99 nebo výzva “Děkujeme odejděte!” soustřeďuje nikoliv na potřebné změny v zákonech či politických programech, ale na pouhý jediný bod: chování politiků.

Tento požadavek se  na české politické scéně neobjevuje poprvé. Prezident Masaryk, Ferdinand Peroutka a další tvrdili, že politika neobstojí bez mravního základu. Masaryk pro to měl termín – humanismus. Je skutečně na místě pozastavit se nad tím, zda způsoby našich politiků, zvlášť oněch vysoce postavených,  nepatří mezi hlavními problémy České republiky. Všude v západní Evropě nebo ve Spojených státech je chování politiků ostře sledováno.  Výroky našich politiků by v těchto zemích byly nepředstavitelné.  To, že jsou tady tolerovány, vypovídá cosi i o nás. Ale spočívá-li problém v nás, neleží v nás i řešení?  Když se naši politici mohou takhle projevovat, protože jim to dovolujeme, co nám brání v tom, abychom jim to nedovolili?  Zaplať pán Bůh nic.

 

Martin Jan Stránský

Publikováno:

Přítomnostúnor 2000

Upřednostňuji práva pacientů na tu nejlepší péči,
která musí být dostupná pro všechny.